Druhá část – Když přestaneme měřit člověka.
Jedna věta, která v přednáškách zazněla, mě provázela dlouhou cestou domů. „Člověk není součtem objektivních údajů.“ Samozřejmě! Ale… Na začátku každé směny, když si přebíráme v péči našeho pacienta, zjišťujeme diagnózu, pročítáme jeho dokumentaci a předáváme si informace o něm. Jaké jsou jeho fyziologické hodnoty, jeho krevní tlak, saturace kyslíkem. Jaké jsou výsledky laboratorních vyšetření. Jaká jsou plánovaná vyšetření a další postupy. Tyto informace jsou pro naší práci nezbytné. Musíme všechny tyto informace vědět, abychom mohli poskytovat kvalitní a bezpečnou péči. A ono to i během těchto okamžiků často zazní: „Já už ho znám“.
Známe ho skutečně? Známe přece jeho zdravotní stav. Známe ale jeho obavy? Víme, čeho se bojí? Víme, co skutečně v tomto okamžiku prožívá? Právě o tomto hovořila ve svojí přednášce Prof. Hartmann-Dörpinghaus. Ukázala mi pohled na člověka filozofickým směrem, který se nazývá fenomenologie. Toto téma jsem více pochopila až zde. Jde o filozofický směr, který se nesnaží vysvětlovat člověka, ale snaží se jemu porozumět. Její přednáška byla úžasná. Víc a víc jsem si v tom momentě uvědomovala její propojení s naší prací sestry. Popisovala vlastně to, co my sestry intuitivně často vnímáme dřív, než se stane. Každá jsme zažila okamžik, kdy jeden krok k lůžku pacienta a přišel pocit, že „něco není v pořádku“. Nebyly to výsledky z laboratoře. Nebyla to čísla. Bylo to „něco“. Rytmus dechu? Pohyb těla? Barva kůže? Jak reagoval na naši přítomnost? Možná právě naše intuice.
Podle fenomenologie, tak jak jsem to z přednášek pochopila, je to něco jiného. Je to schopnost vnímat člověka jako celek. Vedle všech objektivních skutečností, že to, co můžeme změřit, je skutečné a správné. Že důvěřujeme tomu, co dokážeme změřit. Že vědecké poznání stojí na důkazech, ověřování a pozorování, existuje ještě jeden svět. Je to právě svět lidského prožívání. Ten, který nelze zachytit ani nejmodernějším monitorem nebo nejpřesnějšími laboratorními testy. Ano dokážeme změřit elektrickou aktivitu v mozkové tkáni a zjistit které části mozku jsou při různých prožitcích aktivovány. Můžeme změřit hladinu stresových hormonů nebo sledovat srdeční frekvenci. Ale říká to to, co skutečně požívá člověk, který se právě dozvěděl tu nehorší diagnózu? Nedokážeme změřit co prožívá matka u lůžka na jednotce intenzivní péče, která v dlani drží nehybnou ručku svého dítěte. Nedokážeme změřit úlevu, když si k nemocnému sedneme, zastavíme se a začneme mu naslouchat. To, že tohle nedokážeme změřit neznamená, že tyto skutečnosti neexistují. Naopak. Jsou možná tím nejskutečnějším, co v ten daný okamžik člověk prožívá.
Profesorka Hartmenn-Dörpinghaus citovala myšlenku filozofa Byung-Chul Hana, kdy Han říká, že moderní společnost stále více věří, že čím je něco objektivnější, tím je to pravdivější. Postupně jsme si zvykli důvěřovat především tomu, co lze spočítat, změřit a porovnat.
Právě ve zdravotnictví je tento přístup nejvíc patrný. Jsou to počty výkonů. Počty dnů hospitalizace. Standardy kvality. Auditní ukazatele. Ano, jsou velmi důležité. Ale moje myšlenka byla jiná: Jak změříme pocit bezpečí? Nebo pocit důvěry? Jak změříme klid, kdy po probdělých nocích klient klidně usne? Jak změříme naději? Nebo důstojnost? Tohle pro mě znamená profesní pokoru.
Ne všechno, co je důležité, můžeme změřit a dát tomu kabát z čísel. Nebo ne všechno, co nelze změřit, je méně důležité. Myslím, že často to nejcennější stojí mimo všechny tabulky a grafy. Úsměv pacienta, který právě otevřel oči. Sevření ruky v momentě, kdy chcete odejít. Zklidnění dechu, když položím ruku na hrudník. Právě tyto okamžiky nejsou výsledkem činností, jsou něčím, co vzniká postupně. V důvěře, Ve vztahu. V maličkostech, které se do dokumentace nezapisují.
Proto vím, že Bazální stimulace nás učí velmi důležitou věc. Neodmítá medicímu, ani moderní technologie nebo vědecká poznání. Jen připomíná, že člověk není biologickou jednotkou, která se má opravit. Je lidskou bytostí. Prožívá. Cítí. Pamatuje si.
Bazální stimulace nás přivádí zpět k samotnému začátku péče. Ne u monitoru. Ne u dokumentace. Ale právě v okamžiku, kdy se dokážeme zastavit a vnímat člověka před sebou. Ne jako diagnózu, ale jako lidský příběh odehrávající se před námi.
Dotek začíná dávno před rukama
Když se řekne Bazální stimulace, mnoho lidí si jako první vybaví dotek. Kolikrát už jsem slyšela „Bazálka? To je to hlazení!“ Nemůžeme se divit. Dotek je tím, co je nejvíce vidět. Z Darmstadtu si ale odvážím znovu uvědomění i toho, že dotek začíná daleko před tím. V okamžiku, kdy vstupujeme do pokoje. V okamžiku, jak se zastavíme. V okamžiku, jak se představíme. Vstupujeme k člověku ve spěchu, nebo s uvědoměním, že právě vstupujeme do jeho osobního prostoru? Už tady začíná komunikace, a ještě jsme se jej ani nedotkli. Péče není výkon, ale vztah. A vztah nezačíná dotekem, ale pozorností. Začíná ochotou být chvíli v souhře s tempem člověka, o kterého pečujeme. Vím, jsme vázání časem. Čas je neúprosný. Směny probíhají svým daným rytmem. Léky jsou podávány v určitý čas. Vyšetření jsou objednaná na určitou hodinu. Dokumentace vyžaduje spoustu času. Jen nemocný často svůj čas ztrácí. Jeho nemoc jej zpomalí, nebo úplně zastaví.
A v tomto okamžiku přicházíme my. S obrovským nasazením s profesionálností všechno stihnout. A co když tou největší profesní výzvou není právě všechno stihnout, ale umět se na okamžik zastavit a být s člověkem? Často vidíme, že právě doteky probíhají jen jako proces výkonu. Napolohujeme. Peřsuneme v lůžku. Převlékněme. Převážeme. Není to špatně. Jen člověk si nepamatuje jen to, co jsme udělali, ale si také jak se u toho cítil.
Vnímá, jak jsme mu dali najevo, že se ho dotkneme. Jestli jsme mu dali prostor aby zareagoval. Jestli jsme respektovali jeho tempo. Vnímali jsme reakce jeho těla. Jak se svaly stáhly. Jak se jeho dech na moment zastavil. Nebo že sevřel pevně oči. To nejsou náhodné pohyby. Je to komunikace skrze tělo.
A to se učíme v Bazální stimulaci vnímat a rozumět všem těmto signálům. Je to způsob komunikace v okamžiku, kdy schází síla komunikovat slovy. Člověk komunikuje celým svým tělem.
Somatický dialog
Tento pojem v Bazální stimulaci zní často. Člověk komunikuje celým svým tělem. Někdy je to uvolnění svalů, někdy jejich zvýšené napětí. Může to být dech, který změní svoji rychlost, nebo jen na chvíli dech zadrží. Někdy se od nás odvrátí. A také může přijít úplné ticho. A nebo přijde uvolnění, poprvé po dlouhé době. To nejsou maličkosti. Je to tichý dialog, ne slovy, ale dialog celého těla. Tomu my v Bazální stimulaci říkáme právě somatický dialog.
Stále víc si uvědomuji jeho sílu. Tento somatický dialog není metoda. Není technika. Je to způsob, jak vést rozhovor tam, kde už nestačí slova. V intenzivní péči jsou to nemocní, kteří mají zajištěny dýchací cesty intubací, nebo tracheostomií. Často mají sedaci, léky, které je udržují v klidu. Jsou po těžkých úrazech nebo operačních zákrocích. Po resuscitacích. Cévních mozkových příhodách. Před více než dvaceti lety, když jsem do zdravotnictví vstoupila, jsem převzala od služebně starších sester vzorec, že tito nemocní přece nevnímají. Kdybych tehdy věřila, že komunikace je možná pouze slovy, znamenalo by to, že tito nemocní nekomunikují. Dnes, už dlouho, víme, že to tak není. Oni komunikují. Často na nás svojí řečí i křičí. Změnou výrazu ve tvář. Změnou napětí v zavřených očích. Změnou napětí úst. Malým pohybem prstů. Nebo napětím celého těla. A třeba s položenou rukou přišlo zklidnění dechu a uvolnění.
Dotek není jen prostředkem, kterým druhému člověku něco sdělujeme. Je také způsobem, jak mu nasloucháme. A to je ten rozdíl. Pokud přicházím jen s tím, že chci stimulovat, mohu snadno přehlédnou jeho odpovědi. Když ale přicházím s dotekem naslouchat jeho tělu, stavá se každý dotek otázkou: „Je to v pořádku? Je Vám to příjemné? Mohu pokračovat?“ Neptám se slovy. Ptám se tím, jak se dotýkám. A také čekám odpověď. Zde se nejvíce ukazuje rozdíl mezi technikou a vztahem. Techniku se naučíme. Stačí k tomu pár hodin. Vztah se ale učíme celý svůj profesní život. Prof. Bienstein ve své přednášce znovu připomněla, že právě základní péče je místem, kde se nejvíce ukazuje naše odbornost a profesionalita.
V čase, kdy ve zdravotnictví nastupují stále nové a přesnější technologie. Moderní přístroje. Hodně specializované výkony. Je právě ta nejzákladnější péče, ranní hygiena, česání vlasů, pomalé polohování, čas, kdy nejvíce ukazujeme, jakými jsme zdravotníky. Právě v těchto okamžicích rozhoduje to, co žádný přístroj ani speciální technika nedokážou nahradit. Naše přítomnost. Naše trpělivost. Naše schopnost vnímat druhého člověka. Náš respekt.
A o tom je právě koncept Bazální stimulace. Není jen o doteku. Je hlavně o člověku. A dotek je jedním z jazyků, kterými můžeme společně hovořit. A také, že tato komunikace začíná už před samotným dotekem. V našem postoji. V našem pohledu. V rozhodnutí, že člověk před námi není úkol, který je potřeba splnit. Je to lidská bytost, která nám na chvíli svěřila část svého života. A to je obrovské důvěře, kterou nemůžeme brát jako samozřejmost.
