Existují konference, ze kterých si odvážíme nové informace.
A pak jsou takové konference, které ve vás vyvolají spoustu otázek. Co mi letošní Darmstadt znovu připomněl o člověku, péči a Bazální stimulaci®
Letošní setkání INTERNATIONALER FÖRDERVEREIN Basale Stimulation e. V., které se konalo 15.–16. května v německém Darmstadtu, pro mě patřilo právě k těm druhým.
Do Darmstadtu jsem letos jela s velkou vděčností. Nejen proto, že jsem se opět mohla setkat s kolegy z celé Evropy, ale také proto, že loňská konference pro mě zůstala jen přáním. Místo cesty na setkání jsem tehdy neplánovaně odpočívala v nemocnici. O to víc jsem se na tu letošní konferenci těšila. Těšila jsem se, že se potkám znovu s lidmi, kteří sdílejí stejnou profesní filozofii, stejné hodnoty a stejné přesvědčení, že člověk je vždy víc než jeho diagnóza.
Stejně jako každý rok začalo setkání pracovním jednáním členů INTERNATIONALER FÖRDERVEREIN Basale Stimulation e. V. a prezidia organizace. Projednávání běžných pracovních záležitostí, schvalování nových stanov, představení členů vědecké rady nebo plánování dalšího rozvoje konceptu. I na tomto pracovním setkání zaznělo, že Bazální stimulace není uzavřený koncept. Nežije ze své minulosti. Neopakuje stále stejné věty. Vyvíjí se. Hledá. Ptá se. A právě schopnost stále znovu přemýšlet o člověku je možná jednou z největších předností tohoto konceptu.
Během dvou dnů zazněla celá řada odborných přednášek. Hovořilo se o filozofii, fenomenologii, etice, neurovědách, vzdělávání i každodenní péči. Mohla bych je popsat jednu po druhé. Mohla bych citovat jednotlivé přednášející nebo vyjmenovat hlavní témata. Když si znovu a znovu procházím svoje poznámky z přednášek, uvědomuji si, že to co jednotlivé přednášky spojuje, je právě člověk, člověk a jeho příběh.
A možná právě proto ve mně konference nezanechala jen nové informace. Ale zanechala ve mně otázku. Jak dnes vlastně rozumíme člověku, o kterého pečujeme? Možná se tato otázka pro někoho zdá samozřejmá. Vždyť my zdravotníci pečujeme o lidi každý den. Každou směnu. Každou hodinu. Jenže právě tato každodennost může být tím největším rizikem. To, co opakujeme stále dokola, může postupně přestat být vědomé. Začneme jednat správně, odborně, efektivně… a přesto se může stát, že nám začne unikat to podstatné. Že ten, o koho pečujeme je především člověk.
Prof. Christel Bienstein otevřela konferenci návratem ke kořenům Bazální stimulace. Připomněla začátky spolupráci s profesorem Andreasem Fröhlichem a dobu, kdy koncept vznikal jako pedagogický přístup k dětem s těžkým postižením. Dětem, o kterých se tehdy často předpokládalo, že toho mnoho nevnímají, mnoho nedokážou, že jejich možnosti jsou velmi omezené a schopnosti učení minimální. A v tom okamžiku mi připomněla myšlenku, která je stále aktuální. Nehledejme to, co člověk neumí nebo nezvládne. Spíš se dívejme na toho, o koho pečujeme, kým je nebo kým byl. To je možná začátek rozdílu mezi péčí zaměřenou na výkon a péčí zaměřenou na člověka.
V naší péči, ve zdravotnictví jsme zvyklí pracovat s diagnózou. Jaká diagnóza? Jaké jsou aktuální laboratorní výsledky? Jaké jsou výsledky vyšetření? Co máme v plánu a jak budeme dál postupovat? To jsou bez debaty absolutně nezbytné postupy, abychom mohly léčit a zachraňovat životy. Bez medicíny a bez vědeckých poznatků by nebylo možné poskytovat kvalitní péči. Bazální stimulace se nikdy nestavěla proti medicíně. Naopak. Od prvopočátku se opírá o vědecké poznatky neurofyziologie, vývojové psychologie, pedagogiky, ošetřovatelství i další vědní obory. Proto je důležité stále se vzdělávat, jak zmínila i Prof. Bienstein.
Není to jen o jednom absolvování kurzu. Stejně jako se posouvají ostatní vědní obory i koncept Bazální stimulace se vyvíjí. Každý nový poznatek z neurověd nebo psychologie nám pomáhá lépe porozumět člověku, o kterého pečujeme. Jenže zde narážíme také na to, že současná doba je o obrovském množství informací. A často se pak v této přemíře informací ztrácí samotné skutečné porozumění. Mít víc informací totiž ještě neznamená víc porozumění. Můžeme znát nazpaměť různé postupy, můžeme přesně vědět, jak správně polohovat, jak provádět hygienu, jak komunikovat. Ale pokud se dostaneme do bodu, kdy přestaneme vnímat člověka jako jedinečnou osobnost s vlastním životním příběhem, životními zkušenostmi, jeho osobními obavami nebo i radostmi a vlastním způsobem prožívání, začne se z péče pomalu vytrácet to nejdůležitější. Vztah.
Právě v tomto si o to více uvědomuji, že péče o druhého člověka začíná prvním pohledem. To, jak se díváme na člověka rozhoduje o tom, jaký bude náš dotek. Bude tím výkonem naší každodenní práce, nebo se stane skutečným setkáním?
Možná proto jednotlivými přednášejícími několikrát zazněla otázka: „Co vlastně rozumíme slovem péče? Co vlastně děláme?“ Svoji práci máme často tendenci shrnout péči do několika slov. Provedeme hygienu u pacienta, převážeme ránu, ošetříme vstupy, změříme fyziologické hodnoty, polohujeme a ošetříme predilekční místa na těle, plníme ordinace nebo zapíšeme do dokumentace. To ale není péče samotná, to je pouze popis činností. Péče přece není seznam výkonů, péče je vztah.
Když se člověk ztratí za diagnózou
Člověk, ten, o koho pečujeme, není náš zákazník a ani klient není konzumentem služby. Nejsem ekonom, ale tyto pojmy mi dávají smysl právě v ekonomice nebo v obchodě. V naší profesi jde velmi často o situace, které se dotýkají velmi intenzivně lidské důstojnosti. Jde tedy o něco mnohem citlivějšího, kdy vstupujeme do života druhého člověka. A co je důležité si uvědomit, že vstupujeme v okamžiku, kdy tento člověk ztratil něco, co považujeme v našem životě jako samozřejmost. Schopnost chodit. Schopnost najíst se. Schopnost komunikovat. Rozhodovat se. Být se svými blízkými. Být jednoduše sám sebou.
Nemoc bere člověku nejen zdraví. Bere mu jistotu, bezpečí, kontrolu nad vlastním tělem i pocit vlastní identity. A právě v tomto uvědomění přestává být naše práce něčím víc než jen výkonem odborných činností. Stává se doprovázením. V každodenní praxi si uvědomuji, jak často sklouzneme k tomu, že na trojce leží ta hlava. Ne pan Novák. Nebo na šestce je ta pankreatitida. Nepečujeme o paní Novotnou.
Samozřejmě že nemůžeme paušalizovat! Nemyslím to nijak zle. Snažíme se rychle zorientovat, je to takový náš jazyk. Ale naše myšlenky se stávají slovy a slova se pak stávají tím co děláme. Je ale potřeba myslet i na člověka.
Jak tento člověk svou situaci prožívá?
Co znamená být právě tímto člověkem? Často mi hlavou proběhne myšlenka, jaké to musí být, probudit se a nemoci se pohnout? Jaké to musí být, když najednou nerozumím své situaci a nemůžu nic říct? Jaké to musí být jen ležet a cizí ruce na mě sahají? To opravdu netuším. A proto jsou pro mě tyto otázky důležité. Nejde o to vysvětlovat. Jde o to pokusit se mu porozumět. A tohle právě v přednáškách několikrát zaznělo. Je obrovský rozdíl mezi těmito dvěma slovy. Vysvětlení hledá příčinu. Porozumění hledá význam. Vysvětlit znamená popsat, co se stalo. Porozumět znamená pokusit se vstoupit, alespoň na chvíli, do světa druhého člověka.
Právě toto v Bazální stimulaci učíme od začátku, když mluvíme o člověku. Jeho biografie není jen dalším papírem v dokumentaci, dalším splněným úkolem, ale hledáme porozumění člověku, porozumění jeho životního příběhu. Najít pochopení v situacích, kdy nerozumíme jeho reakcím. Když hledáme oblíbenou polohu dávající mu klid. Když se zajímáme o to, jak spal. Jaké měl ranní rituály. Co měl rád. Jakou hudbu poslouchal. Jak pracoval. Jaký byl jeho běžný den. Nejde jen o shromažďování informací. Hledáme v tom člověka. Zde právě nacházíme souvislost mezi fenomenologií a konceptem Bazální stimulace. Protože v tomto přístupu nešlo nikdy jen o stimulaci smyslového vnímání. Nešlo jen o dotek. Nikdy nešlo jen o neurofyziologii. Od prvopočátku šlo vždy o člověka. Člověka, který svůj život prožívá jedinečným způsobem.
V praxi zdravotní sestry jsem už dlouho a čím déle tuto práci dělám, tím víc smekám před medicínou. Umí neskutečné věci. Dokáže transplantovat orgány. Dokáže zachránit život člověka po těžkém úrazu. Dokáže udržet při životě člověka, který by ještě před několika desetiletími neměl šanci přežít. Za to medicíně patří velký respekt. Když se za vším tímto dívám, přemýšlím, jak tyto okamžiky prožíval každý jeden člověk? Umíme změřit toto?
Myslím, že proto je pro mě ošetřovatelství víc než jen aplikace medicínských poznatků. Spojuje neviditelným mostem vědu a svět lidského prožívání. Je profesí, která propojuje objektivní svět medicíny se subjektivním světem člověka. Je to pro mě ta nejhlubší myšlenka konceptu Bazální stimulace. Nepřidáváme další techniku. Ukazuje nám, že nepečujeme o diagnózu, pod našima rukama je člověk a jeho svět prožívání.
A co dál provázelo letošní konferenci napíšu příště. Ještě několik okamžiků zachycených ve fotografiích.
Oficiální fotografie od Reto Andreoli na stránkách www.basalestimulation.de.
