Co mě naučila léta u lůžka pacientů

Když se vracím k přednáškám a k setkání v Darmstadtu, uvědomuji si to, že mi nepřinesly úplně nová poznání. Spíš mi daly odpovědi na vnitřní prožitky a pocity, které si v sobě nosím. Co jsem nedokázala úplně pojmenovat. V práci sestry se pohybuji od roku 2000. A téměř vždy v akutní a intenzivní péči. Setkávala jsem se s lidmi, kteří se v jednom okamžiku ocitli v místě, který vypadá jako úplně jiný svět. Často jen jeden den před tím vedli běžný život, a v druhém okamžiku absolutně odkázaní na pomoci druhých. Nemohli mluvit. Nemohli se pohnout. Neznámé prostředí a cizí zvuky. Vůbec nerozumějí tomu, co se kolem nich děje. Jejich tělo přestalo fungovat, ale stále jsou.

Tyto okamžiky mě naučili to nejdůležitější v mém profesním životě. Nikdy nevíme, kolik člověk před námi vnímá. Můžeme se dohadovat. Můžeme předpokládat. Můžeme vycházet z odborných předpokladů. Nebo hodnotit neurologický stav. Ale nesmíme zapomínat na pokoru. Kolikrát jsem zažila okamžik, kdy člověk, který podle všech nálezů a objektivních hodnocení nereagoval, tak na známý hlas svojí ženy pohnul prsty. Na známou chuť, rozpohyboval svoje ústa a polknul. Nebo na známý zvuk zareagoval lehkým natočením hlavy.   

Byly to kraťoučké okamžiky, možná snadno přehlédnutelné. Jenže tohle mě naučilo dívat se jinak. Víc si všímat maličkostí. Ne proto, abych hledala zázraky. Ale proto, že tělo s námi komunikuje víc než si myslíme, že člověk odpovídá způsobem, který se nevejde do žádných hodnotících škál a tabulek. Naším nejdůležitějším v naší práci jsou naše ruce, naše oči a naše schopnost vnímat druhého člověka. Čekat. Nespěchat.         

V Bazální stimulaci neděláme něco člověku, ale děláme něco společně s ním. Malý rozdíl ve slovech, ale velký rozdíl v péči. Nejde o výkon. Jde o spolupráci. O dialog. Společné hledání cesty. Učí nás trpělivosti i respektu.

Někdy ty největší změny přicházejí pomalu. V současnosti žijeme se společnosti, která je zvyklá na rychlé výsledky. Okamžitou změnu. Okamžitou odpověď. Okamžité zlepšení. Jenže lidské uzdravování, ve zdravotním stavu nebo uzdravování ve smyslu sám k sobě, takové není. Trvá to dny. Týdny. A to platí i u našich pacientů. Získat jeho důvěru. Přijme naši přítomnost. Než dovolí, abychom vstoupili do jeho osobního prostoru.  To vše chce spoustu času. A to je právě naší velkou zodpovědností, kterou jako zdravotníci neseme.

Bazální stimulace není přesným souborem postupů. Které budou fungovat stejně u každého člověka. Stejně jako každý z nás je jiný, každý z nás si nese svůj životní příběh, tak i cesta s jednotlivými pacienty je jiná. Co dělat najdete v člověku před sebou. On nám svoji cestu ukazuje. Drobným uvolněním. Klidnějším dechem. Změnou výrazu. Pohledem. Nebo tím, že nám dovolí být o trochu blíž.  To jsou ty nedůležitější okamžiky, ve kterých vzniká důvěra. Bez důvěry nevznikne vztah a žádná skutečná péče. A to mi stále připomíná to, proč jsem od druhé třídy chtěla být sestřičkou. Ne dokonalé odborné výkony, ale být nablízku ve chvílích, kdy to člověk nejvíc potřebuje.

Chci ve vás zapálit touhu dělat práci, to o koho pečuji, jinak… srdcem.      

Ne proto, že by srdce mělo nahradit odbornost. Naopak. Protože skutečná odbornost podle mého názoru začíná ve chvíli, kdy se spojí vědění, zkušenosti a lidskost. Teprve tehdy se z péče stává něco víc. Stává se setkáním dvou lidí. A možná právě v takových okamžicích se děje to nejdůležitější. Nejen že se mění člověk, o kterého pečujeme. Měníme se i my sami.

Čím dokonalejší technologie, tím větší význam má lidská přítomnost

Během setkání v Darmstadtu jsem několikrát přemýšlela nad dnešním technologickým světem a rozmachem umělé inteligence. Jsme v období, kdy přicházejí stále modernější přístroje a technologie. Umělá inteligence začíná pomáhat při diagnostice, jsme svědky robotických operací, moderní počítače zvládají zpracovat neskutečné množství informací během vteřiny. Je to fascinující. Neberu tento vývoj jako hrozbu. To vůbec! Naopak. Díky pokrokům a moderním technologiím se posouváme dál, víme víc, dokážeme víc. I ve zdravotnictví.  

Čím více ale se v naší práci opíráme o technologie, tím více se musíme soustředit na to, aby se z člověka nestal jen nositel dat. Schválně, když vstoupíte na pokoj k pacientovi, padne váš pohled nejprve na něj, nebo se podíváme spíš na monitor. Jakou má EKG křivku? Jaká je saturace? Jaký máme aktuální krevní tlak? A co tepová frekvence? Tato data nám během okamžiku řeknou mnoho. Ale neřeknou mi to nejdůležitější. Jak je tomu člověku, kterému všechna tato data patří? Jak vnímá sám sebe tento člověk? To se musím nejdřív podívat na jeho tvář. Podívat se do jeho očí. Všimnout si té nepatrné změny napětí v těle. Nebo jeho dechu, když se k němu přiblížím. Jak reaguje na dotek blízké osoby? Na jejich známý hlas? Jak se změní napětí v jeho těle, když se jej dotknu. Uvolní se? Nebo naopak ztuhne? Tohle jsou pro nás nesmírně důležité informace, které ale v dokumentaci nenajdeme a ani je nedokážeme jednoduše zapsat. A přesto jsou pro naši práci nesmírně důležité.

Profesorka Hartmann-Dörpinghaus během své přednášky citovala korejsko-německého filozofa Byung-Chul Hana. Jeho kritika současné společnosti mě oslovila právě proto, že se netýká pouze filozofie. Týká se každodenního života nás všech.

Han upozorňuje na to, že jsme si zvykli věřit především tomu, co lze objektivně doložit, změřit a porovnat. Čím více dat máme, tím více máme pocit, že světu rozumíme. Jenže člověk není soubor dat. Neexistuje laboratorní hodnota důvěry. Neexistuje skóre lidské důstojnosti. Neexistuje monitor, který by ukázal míru naděje. A přesto právě tyto skutečnosti často rozhodují o tom, jak člověk svou nemoc prožívá.

Při jedné z přednášek zazněl příběh pacientky po ruptuře mozkového aneurysmatu. Měsíce ležela na jednotce intenzivní péče. Komunikace byla téměř nemožná. Autorka přednášky popisovala, jak dlouho váhala, zda se jí vůbec dotknout. Měla obavu, aby nepřekročila její hranice. Aby její dotek nebyl násilím. Nakonec se rozhodla. Ne proto, že měla jistotu. Ale proto, že se rozhodla vstoupit do vztahu. Nejprve pomalu vysvětlila, co bude dělat. Požádala pacientku, aby jí dala najevo, pokud jí dotek nebude příjemný. A potom už jen velmi klidně čekala. Nevěděla, co se stane. Nevěděla, jestli se něco stane. A právě v tom spočívala její profesionalita. Ne v jistotě. Ale v odvaze připustit nejistotu.

Tento příběh mě zasáhl možná více než všechny filozofické úvahy. Protože mi připomněl něco, co v praxi často zažíváme. Ne všechno důležité lze předvídat. Ne všechno lze naplánovat. Ne všechno lze změřit. Existují okamžiky, kdy odbornost znamená především citlivost. Schopnost čekat. Naslouchat. Nevynucovat si odpověď. A přijmout, že někdy odpověď přijde jen jako nepatrná změna dechu, jemné uvolnění ruky nebo klidnější výraz ve tváři.

Možná právě proto se mi stále více zdá, že budoucnost zdravotnictví nebude stát před otázkou, zda využívat moderní technologie. To už je dávno rozhodnuto. Skutečnou otázkou bude něco jiného.

Ale o tom ještě příště.