Někdy v péči stačí opravdu málo.
Zaklepat. Vyslovit jméno člověka. Zastavit se. Dát najevo svoji přítomnost. Dát mu čas, aby naši přítomnost zaznamenal. Dát prostor na to, aby zareagoval.
Pro nás je to zdržení několik vteřin. Malý okamžik v rušném dni. Pro člověka, který nerozumí situaci, nemůže se pohybovat nebo nedokáže mluvit, to však může znamenat diametrální rozdíl.
- Rozdíl mezi ztrátou jistoty a pocitem bezpečí.
- Rozdíl mezi pasivním přijímáním péče a možností se na ní podílet.
- Rozdíl mezi osamělostí a vědomím, že je zde někdo, kdo jej skutečně vnímá.
Právě to vnáší koncept Bazální stimulace do péče.
Není něčím, co bere náš čas.
Není dalším výkonem, který musíme přidat k již tak dlouhému seznamu povinností.
Není souborem technik vyhrazených na zvláštní část směny.
Propojuje se do všeho, co děláme. Do každodenní rutiny – hygieny, oblékání, polohování, podávání stravy, vedení pohybu, v naší přítomnosti i komunikaci. Je to o přístupu k člověku. Je ale také i obyčejnou lidskou přítomností.
Mění především náš způsob toho, jak o péči přemýšlíme. Jak přemýšlíme o tom, o koho pečujeme.
Učí nás nevnímat před sebou pouze pacienta, klienta nebo diagnózu, ale člověka s jeho vlastním životním příběhem, jeho zkušenostmi, potřebami a vlastním světem prožívání. Člověka, který komunikuje, i když na slova už síla nestačí.
Hovoříme spolu skrze tělo, skrze dotek. Nejde však o jednosměrnou řeč našich rukou. Dotek může být nabídkou kontaktu a současně otázkou, na kterou člověk odpovídá způsobem, jenž je mu v danou chvíli dostupný.
Každý náš dotek něco sděluje. Jeho síla, rytmus, délka i místo, kterého se dotýkáme. Každý jeden dotek může člověku přinášet jistotu i orientaci. Stejně tak ale mohou vyvolat překvapení, nejistotu nebo strach.
Naše ruce mohou říkat: „Jsem tady. Vnímám vás. Vím, co právě dělám.“ Mohou však také působit rychle, nečekaně a nesrozumitelně. A tím vyvolat pocit nejistoty, který se může projevit zvýšeným svalovým napětím, neklidem, zavřením očí nebo zrychleným dechem.
Tělo člověka na náš přístup odpovídá, i když tuto odpověď nedokáže vyjádřit slovy. Může jí být změna rytmu nebo hloubky dechu. Uvolnění sevřené ruky. Proměna svalového napětí. Pohyb očí, nepatrné otočení hlavy, drobný pohyb prstů, změna výrazu tváře nebo tichý zvuk.
Odpovědí však nemusí být pouze uvolnění a přijetí. Také ztuhnutí, úlek, odvrácení hlavy, přerušení očního kontaktu, zrychlený dech nebo snaha vzdálit se jsou důležitými sděleními. Říkají nám, že dotek může být nepříjemný, nesrozumitelný, příliš rychlý nebo že člověk potřebuje více času. Nehybnost proto nemůžeme automaticky považovat za souhlas a napětí za něco, co musíme překonat.
Abychom těmto odpovědím dokázali porozumět, musíme se zastavit. Počkat. Dát člověku prostor, aby mohl podnět zaznamenat, zpracovat a reagovat. Jeho odpověď může přijít až po několika vteřinách. Pokud pokračujeme příliš rychle, snadno ji přehlédneme.
Skutečný dialog vzniká teprve tehdy, když jeho reakci nejen zaznamenáme, ale také na ni odpovíme. Když podle ní změníme tlak, zpomalíme pohyb, přerušíme dotek nebo zvolíme jiný způsob kontaktu. To je tělesný dialog.
V takové chvíli už péči neprovádíme pouze „na člověku“. Začínáme ji uskutečňovat společně s ním.
Bazální stimulace nás učí tyto jemné signály nepřehlížet. Učí nás čekat, naslouchat a nevynucovat si odpověď. Připomíná nám, že nehybnost nemusí znamenat souhlas a mlčení není nepřítomností komunikace.
Pacientovi, nebo klientovi, pak přináší více jistoty, předvídatelnosti a orientace. Pomáhá mu vnímat vlastní tělo, vnímat vlastní hranice a vnímat pohyb. Nabízí mu také možnost zůstat aktivním účastníkem péče – někdy pohybem, jindy pohledem, dechem nebo pouhou změnou výrazu.
A co přináší nám pečujícím?
Větší všímavost. Větší empatii. Jasnější smysl našeho jednání. Schopnost zastavit se a ptát se nejen: „Co mám udělat?“, ale především: „Co právě tento člověk potřebuje a jak prožívá to, co s ním dělám?“
V týmové spolupráci pak přináší také kontinuitu, jednotnost a klid. Když si uvědomíme důležitost vnímání a prožívání každého jednotlivého člověka, a vneseme do péče skrze komunikaci, doteky bezpečí, rytmus, jasnost a srozumitelnost, pak se z péče stává něco víc. Vzniká vztah.
To nejcennější nemusí být zachyceno v tabulkách a grafech. Může to být větší klid a uvolněnost během provádění hygieny, uvolnění při změnách při polohování, změny v napětí svalů, které reagují na naše podněty.
Nebo pohled na člověka, abychom mu dali najevo: „Vím, že jste tady.“
Moderní medicína dokáže sledovat životní funkce, nahrazovat činnost orgánů a zachraňovat životy. Ale člověk není svůj krevní tlak, ani dechová frekvence.
Koncept Bazální stimulace připomíná něco, co žádná technologie zajistit nedokáže: člověk potřebuje nejen odbornou péči, ale také vztah, bezpečí a zkušenost, že je vnímán jako jedinečná lidská bytost.
Protože péče není jen výkon.
Péče je setkání.
Péče je vztah.
